Nenašlo se
Malí ledoví muži
Další studenější období, jež se velmi podobá klasickým ledovým mužům, přichází v závěru května, kdy se opět výrazně ochladí. Příčinou jsou „malí ledoví muži“ - sv.Urban, sv.Filip a sv.Beda – kdy se od 25. do 27.května čekají poklesy teplot, které ovšem nejsou tak výrazné jako v období velkých ledových mužů.
Do lesa Pankrác s dubnem jel, milostivé léto ztratil, Urban (25.5.) léto nenavrátil. Všeobecně se však usuzovalo že: Je-li květen prostuzený, bude roček vydařený.
Urban (25.května)
První „malý ledový muž“, svatý Urban, je slaven 25.května zejména vinaři, kteří světce odjakživa uctívali jako svého hlavního patrona.
Na Urbana pěkný teplý den, bude suchý červenec i srpen, vinná réva nedbá toho, bude míti vína mnoho.
Urban krásný, vyjasněný, hojným vínem nás odmění.
Svítí-li slunce o svatém Urbaně, bude úroda hlavně ve víně.
Svítí-li slunce na svatého Urbana, bude dobrá úroda vína, a na jeho den pospěšte sít len.
Prší-li na svatého Urbana, znamená újmu vína, pak-li je pěkný čas, dobré víno bude.
Mráz po svatém Urbanu neuškodí džbánu.
Má-li slunce na Urbana krásný jas, dobré víno bude, praví starý hlas, jestli deštěm kropí, révě nese škodu, vína není, vinař píti musí vodu.
Na svatého Urbana je-li krásně a obloha čistá, bude zajisté na víno třeba mnoho místa.
Jasné slunce na Urbana hojnost vína znamená.
Urban se narodil ve druhém století v Římě jako syn Ponciána. V letech 222 až 230 byl sedmnáctým papežem a řídil církev Boží. Svým učením obrátil mnoho pohanů, mimo jiné i svatého Valeria, ženicha svaté Cecilie a jeho bratra Tiburcia na víru křesťanskou. Mimo to posiloval křesťany v životě zbožném a připravoval zajaté na smrt mučednickou. Zřizoval sbírky pro zajaté a bděl, aby se s nimi dobře hospodařilo. Za vlády císaře Alexandra Severa nastalo pronásledování křesťanů. Svatý Urban byl nalezen v úkrytu a pro neohrožené vyznání své víry z rozkazu městského prefekta Almachia byl olověnou holí zbit a pak 25.května roku 230 sťat. Roku 821 za papeže Paschala I. byly jeho svaté ostatky nalezeny a do chrámu sv.Cecilie přeneseny.
Při vykopávkách na Via Apia v Římě roku 1854 byl nalezen jeho hrob.
Svatý Urban bývá zobrazován s hroznem vína. Podle legendy se ukryl před pronásledovateli ve vinici a tím si zachránil život. Hrozen, který drží sv. Urban v ruce, zobrazuje utrpení, kterým dokázal svojí lásku k Bohu i k lidem. Tak jako se lisují hrozny, byl utrpením lisovaný i on. Dalším jeho atributem je biskupská hůl s papežským křížem, položená u světcových nohou.
Svátek sv. Urbana byl v minulosti velmi významnou součástí duchovního života lidí, především pak těch, jejichž živobytím bylo vinohradnictví. Patron sv.Urban má svoje původní místo přímo ve vinici. Jeho socha stála na vyšším podstavci, aby dobře viděl, co se ve vinici děje a chránil ji před zkázou, chorobami, škůdci, živly a zloději. V den jeho svátku se lidé shromáždili u jeho sochy, modlili se děkovné ale především prosebné modlitby za příští úrodu.
Avšak když se počasí nevydařilo a s ním i úroda, rozhněvaní vinaři na sochu často házeli bláto nebo ji jinak poškodili.
Filip (26.května)
Druhý „malý ledový muž“ svatý Filip Neri se narodil 21. 7. 1515 ve Florencii jako syn notáře. Roku 1536 odešel do Říma studovat bohosloví a v roce 1551 se dal vysvětit na kněze. Byl vyhledávaným zpovědníkem a rádcem. Dar pobožnosti, mysl veselá, láska k nemocným a umírajícím, péče o duše zvláště chlapců a jinochů jej učinily pravým „apoštolem Říma“. Poznav vůli Boží, že má zůstati v Římě, nikdy odtud neodešel.
V Římě založil společnost pro pomoc chudým a nemocným Oratorium Boží lásky, věnoval velkou péči mladým lidem. V roce 1551 přijal kněžské svěcení a usiloval o náboženskou obnovu Říma novými pastoračními metodami. Spolu s několika dalšími světskými kněžími začali bydlet společně (1564) a v roce 1575 dosáhli papežského schválení jako kongregace oratoriánů.
Svatý Filip zemřel - jak si předpověděl - 26.května roku 1595. Po smrti nalezli jeho srdce neobyčejně velké a dvě žebra zlomená.
V roce 1615 byl přijat mezi blahoslavené a roku 1622 mezi světce. Bývá vyobrazen jak v pokleku naslouchá chlapci.
Beda (27. května)
Beda Venerabilis (Ctihodný) se narodil kolem roku 672/3 v Northumbria v severní Anglii. V sedmi letech byl dán do benediktinského kláštera ve Wearmouthu na vychování, krátce nato přešel do nově založeného kláštera v Jarrowě. Tam se stal v devatenácti letech jáhnem. Po vysvěcení na kněze (v roce 703) psal po vzoru starých církevních Otců komentáře k Písmu svatému. Jak sám napsal, jeho radostí bylo studovat, vyučovat a psát.Učil v klášterní škole a začal s neobyčejnou svědomitostí psát církevní dějiny Anglie, které dokončil v roce 731.
Beda Ctihodný je znám jako anglosaský učenec -polyhistor, autor církevních dějin Anglie a mnohých teologických a gramatických děl, jež měl velké zásluhy na rozvoji středověké chronologie. Patřil k nejvzdělanějším lidem své doby. Zanechal velkolepé dílo, které se stalo už za jeho života klasikou a je předkládáno dodnes. Ve svých Církevních dějinách národa anglického zachycuje dějiny křesťanství ve své vlasti od samých počátků až do doby, ve které sám žil. Jen díky Bedovi a jeho umění poskládat roztroušené střípky dějin dohromady máme zachovány životy mnoha britských světců a světic. Mezi jeho další díla patří dvacet pět knih biblických komentářů Životy opatů, dále pak List Egbertovi, ve kterém nabádá k reformám církve v Northumbrii a další.
Osobní život Bedy Ctihodného plynul v modlitbě a práci, bez vážnějších vzruchů. Jako monach monastýru v Jarrowe byl plně zaměstnán svými povinnostmi, k nimž patřil i chrámový zpěv.
Jeho současník mnich Cuthbert zaznamenal světcovu smrt. Podle něj trávil ctihodný poslední dny svého života střídavým zpěvem žalmů a překladem Evangelia svatého Jana do staroangličtiny. Protože mu Hospodin zjevil čas jeho odchodu, s překladem velice pospíchal a když dodiktoval písaři poslední věty začal zpívat liturgické texty. Se slovy „Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu,“ zemřel 25. 5. 735
V roce 1899 byl prohlášen za učitele církve.
Zdroj:
